Rádi bychom vás upozornili na judikát NSS 5 Afs 195/2022–51, ve kterém bylo řešeno zneužití práva při restrukturalizaci skupiny, při kterém došlo k velkému zadlužení české právnické osoby. V daném judikátu se jednalo o kauzu mezi společností VAG s.r.o. a Finanční správou ohledně doměřené daně z příjmů právnických osob a souvisejícího penále.
Skupina VAG provedla v průběhu let 2008 a 2009 několik kroků, které spočívaly zejména v nákupu dvou českých ready made společností, jejich přejmenování, nákupu podílu na Jihomoravské armaturce, s.r.o. do jedné z těchto nových společností, přijetí půjčky od mateřské společnosti na nákup podílu, zvýšení základního kapitálu a následnou fúzi mateřské a dceřiné společnosti NSS v judikátu v odstavcích 62 až 65 tyto kroky popisuje a uvádí i diagramy původní a nové vlastnické struktury. Pro přesnost citujeme: „[65] Z porovnání obou diagramů je zřejmé, že se vlastnická struktura de facto nezměnila…. Podstatný rozdíl oproti stavu v roce 2008 však představuje existence půjčky ve výši 183 000 000 Kč, z níž stěžovatel v posuzovaných zdaňovacích obdobích platil své mateřské společnosti úroky. Jelikož tyto úroky formálně naplňovaly § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, došlo ke snížení daně z příjmů právnických osob hrazené v České republice.“
Z rekapitulace provedených transakcí je rovněž zřejmé, že nedošlo k žádnému toku finančních prostředků ze strany německých společností ke společnostem českým – nedošlo tedy k žádnému financování.
Vzhledem k tomu, že provedenými transakcemi fakticky došlo pouze k „nákupu sebe sama“ (byť formálně je stěžovatel jinou právnickou osobou, než byla původní Jihomoravská armaturka) a prostředky „získané“ z půjčky nebyly efektivně použity k podnikání stěžovatele, byl porušen účel § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, tedy zdanění „na netto základě“ s možností odečtení pouze těch výdajů (nákladů), které mají souvislost s podnikáním daňového subjektu. Nejvyšší správní soud se tudíž ztotožňuje se závěrem krajského soudu a daňových orgánů, že úroky z půjčky neměly smysluplnou vazbu na ekonomickou činnost stěžovatele, čímž byl naplněn objektivní prvek zneužití práva.
Subjektivní prvek zneužití práva je naplněn tehdy, pokud byly uměle vytvořeny podmínky s převažujícím záměrem získat daňovou výhodu. Z výše uvedeného je přitom zřejmé, že stěžovatel v důsledku uplatnění úroků ze sporné půjčky platil v České republice nižší daně, daňovou výhodu tedy získal.
Nejvyšší správní soud poznamenává, že důkazní břemeno při prokazování zneužití práva leží na správci daně, postačuje však prokázat samotnou existenci transakcí, které měly určitý daňový efekt, okolnosti svědčící o tom, že transakce byly uměle vytvořené (např. personální či majetkové propojení zúčastněných ekonomických subjektů), a zároveň to, že hlavním účelem daných transakcí bylo získání daňového zvýhodnění. Z objektivních okolností případu, které popsal správce daně (zejména téměř přesné obnovení původní vlastnické struktury, absence skutečného finančního toku ve prospěch českých společností, možnost provést fúzi i bez předchozího převodu obchodního podílu a následné nehrazení jistiny půjčky) pak vyplývá, že jejich převažujícím účelem bylo získání daňové výhody.
